Historie Azor zahrnuje téměř šest století atlantského zámořského objevování, kolonizace, zemědělské prosperity, pozoruhodné tradice lovu velryb a těžce vybojovaného boje o politickou autonomii. Toto souostroví o devíti ostrovech, vystupující ze Středoatlantského hřbetu více než 1 500 kilometrů západně od pevninského Portugalska, sehrálo v příběhu evropské expanze nepoměrně velkou roli – i při utváření kulturní identity, jaká v portugalsky mluvícím světě nemá obdoby.
Objevení: Diogo de Silves a rok 1427
Oficiálním datem objevení Azor je rok 1427. Portugalský mořeplavec Diogo de Silves je považován za prvního Evropana, který ostrovy spatřil – konkrétně Santa Marii a São Miguel – na základě zmínky zapsané na portolánové mapě, kterou v roce 1439 nakreslil katalánský kartograf Gabriel de Vallseca z Mallorky; jde o nejstarší dochovaný kartografický dokument, který souostroví zmiňuje. Diogo de Silves zůstává jednou z nejtajemnějších postav věku objevů: kromě tohoto jediného kartografického citátu jeho plavbu nepotvrzují žádné dobové kroniky, lodní deníky ani královská korespondence.
Historici se dodnes přou o to, zda Diogo de Silves skutečně předběhl všechny ostatní. Mnozí badatelé přisuzují prvenství v systematickém zmapování a zdokumentování ostrovů Gonçalu Velhu Cabralovi, vyslanému princem Jindřichem Mořeplavcem, který připlul roku 1431. Obě postavy jsou ústřední pro zakladatelské vyprávění souostroví. Samotný název „Azory“ pochází z omylu v ornitologické identifikaci: první mořeplavci se domnívali, že vidí jestřáby (portugalsky açores), ve skutečnosti však pozorovali luňáky červené. Název se přesto uchytil.
Poslední dva ostrovy – Flores a Corvo – objevil kolem roku 1452 mořeplavec Diogo de Teive se synem Joãem de Teive, čímž bylo souostroví dokončeno do podoby, jakou známe dnes.
Kolonizace: 15. a 16. století
Osídlování začalo roku 1439 na příkaz prince Jindřicha Mořeplavce, přičemž první kolonisté dorazili na Santa Marii. Osídlení všech devíti ostrovů probíhalo několik desetiletí a lidé přicházeli ze severního pevninského Portugalska – z Minha, Trás-os-Montes, Alentejo – ale také z pozoruhodně různorodých evropských zemí. Historické prameny dokládají, že vedle Portugalců mezi prvními osadníky patřili Vlámové, Janované, Angličané, Francouzi, Židé a Maurové, stejně jako afričtí otroci přiváděni jako pracovní síla.
Kolem roku 1450 byl ostrov Terceira formálně zapojen do kolonizačního úsilí, když princ Jindřich udělil jeho kapitanát vlámskému šlechtici Jácomu de Bruges. Toto vlámské spojení vysvětluje silný středoevropský kulturní otisk na souostroví, zejména na Faialu – kdysi zvaném „Vlámský ostrov“ – a na Graciose a São Jorge. Vlámská příjmení, architektonické detaily i osobitá tradice smaltovaných kachlí azulejo to všechno dosvědčují.
Raná koloniální ekonomika se soustředila na pěstování pšenice, vyvážené do portugalských posádek v severní Africe a na Pyrenejský poloostrov. V následujících staletích přišla diverzifikace: cukrová třtina, pastel (barvířská routa, rostlina používaná v evropském barvení textilu) a nakonec pomeranče – vyvážené v obrovských množstvích na anglické trhy od 17. století – tvořily páteř azorského zemědělského obchodu. Poloha ostrovů uprostřed Atlantiku z nich učinila nepostradatelný zastávkový bod pro flotily vracející se z Ameriky, Afriky a Asie.
V roce 1493 se Kryštof Kolumbus při návratu z první zaoceánské plavby zastavil na Santa Marii, odsloužil děkovnou mši v kapli Nossa Senhora dos Anjos a narazil na odpor místních úřadů, které byly podezřívavé vůči jeho neuvěřitelným tvrzením – malá, ale výmluvná epizoda v širším příběhu atlantského věku objevů.
Angra do Heroísmo: hlavní město Atlantiku
V 16. století se město Angra na Terceiře stalo jedním ze strategicky nejdůležitějších přístavů na světě. Každá flotila vracející se z Brazílie, Indie a afrického pobřeží se tu zastavovala kvůli opravám, zásobování a odpočinku. Bohatství nahromaděné v Angře financovalo některé z nejkrásnějších barokních a manuelských staveb portugalsky mluvícího světa – kostely, kláštery a opevnění, které městu vynesly zápis na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1983.
Geopolitický význam Terceiry se nejdramatičtěji projevil během krize iberské unie v roce 1580, kdy se španělský král Filip II. snažil Portugalsko pohltit. Terceira vzdorovala jako poslední bašta portugalského legitimismu a dočasně sloužila jako faktické hlavní město Portugalska pod vedením pretendenta Antonia, převora z Crata. Později, během liberálních válek v letech 1828–1834, hrál ostrov opět rozhodující roli: liberální vítězství v bitvě u Praia vedlo k přejmenování města na Praia da Vitória („Pláž vítězství“) a Angra získala přídomek „Heroísmo“ – Hrdinství – jako uznání obětí ostrova.
Éra lovu velryb: vorvaňi a ostrov Pico
Vztah Azor k lovu velryb je jednou z nejpoutavějších kapitol dějin atlantského mořeplavectví. Azorané se s průmyslovým lovem velryb seznámili především prostřednictvím velkých amerických velrybářských flotil 19. století, jejichž lodě na ostrovech pravidelně zastavovaly a verbovaly místní posádky. Mnoho Azorců se plavilo na těchto plavidlech, naučilo se řemeslu na moři a po návratu domů založilo výrazně azorský velrybářský průmysl.
Ostrov Pico se stal nesporným centrem velrybářské činnosti souostroví. Vorvaně (Physeter macrocephalus) – největší ozubené velryby na Zemi – bylo v hlubokých atlantských vodách kolem ostrovů dostatek. Azorský způsob lovu byl nápadně řemeslný: dřevěné otevřené čluny poháněné vesly a plachtou, ručně vrhané harpuny a pobřežní pozorovatelé (vigias), kteří sledovali pohyb velryb z kamenných hlídkových věží postavených na pobřežních vyvýšeninách. Tato technika, od 17. století téměř nezměněná, ostře kontrastovala s tovární loděmi používanými jinými velrybářskými zeměmi.
Na vrcholu živil velrybářský průmysl tisíce lidí po celém souostroví. Spermacetový olej – získávaný z obrovské dutiny v hlavě vorvaně – byl ceněn pro svou čistotu jako palivo do lamp a průmyslové mazivo. Vesnice Lajes do Pico se stala synonymem tohoto odvětví a získala jméno a vila baleeira – velrybářská vesnice. Průmysl podporoval také sudařství, výrobu lan a stavbu lodí na několika ostrovech.
Úpadek začal s nástupem ropy jako alternativního paliva na konci 19. století a po celé 20. století se zrychloval pod rostoucím tlakem ochrany přírody. V roce 1982 uvalila Mezinárodní velrybářská komise (IWC) moratorium na komerční lov velryb a Portugalsko k němu přistoupilo. Poslední azorská továrna na zpracování velryb se zavřela roku 1984. Poslední vorvaní byli uloveni roku 1987, čímž skončila staletí lovu velryb v souostroví. Následná proměna byla pozoruhodná: bývalí lovci velryb se stali průvodci při pozorování velryb a Azory se vyvinuly v jednu z předních světových destinací pro pozorování kytovců, s úspěšností nad 95 % a více než 28 zaznamenanými druhy. Museu dos Baleeiros (Muzeum velrybářů) v Lajes do Pico tuto historii uchovává s mimořádnou věrností.
20. století: válka, emigrace a letecká základna Lajes
Ve 20. století prošlo souostroví strukturální proměnou. Emigrace – konstanta azorských dějin – zesílila a statisíce lidí odešly do Spojených států (zejména do Nové Anglie a Kalifornie), do Kanady a Brazílie. Odhaduje se, že dnes žije mimo souostroví více lidí azorského původu než na něm.
Během druhé světové války uznaly strategickou polohu Azor uprostřed Atlantiku všechny hlavní spojenecké mocnosti. V roce 1943 Portugalsko – formálně neutrální – poskytlo spojencům přístup k zařízením na ostrovech. Letecká základna Lajes na Terceiře se stala klíčovým tranzitním a protiponorkovým hlídkovým uzlem pro spojeneckou atlantickou kampaň. Základna zůstává v provozu dodnes pod záštitou NATO jako trvalý symbol stálého geopolitického významu souostroví.
Revoluce 1974 a dosažení autonomie
Karafiátová revoluce z 25. dubna 1974 zásadně změnila politický směr Azor. Pád diktatury Estado Novo otevřel prostor, aby souostroví – historicky vzdálené od centralizované moci v Lisabonu – prosadilo vlastní správu. Přechod se neobešel bez turbulencí: Fronta za osvobození Azor (FLA) krátce prosazovala plnou nezávislost a využívala revoluční mocenské vakuum na pevnině.
Nakonec zvítězila autonomistická cesta. Ústava Portugalské republiky, schválená 2. dubna 1976, formálně zakotvila politickou a správní autonomii Azor. Dekret-zákon č. 318-B/76 z 30. dubna 1976 formalizoval Politicko-správní statut Autonomní oblasti Azory. První volby do Regionálního zákonodárného shromáždění se konaly 27. června 1976 a 8. září 1976 byl do funkce prvního prezidenta Regionální vlády Azor uveden João Bosco Soares da Mota Amaral – čímž byla oficiálně zahájena ústavní autonomie souostroví.
Autonomie dala Azorám vlastní zákonodárné a výkonné pravomoci v oblastech včetně regionální ekonomiky, životního prostředí, územního plánování a kultury, zatímco zahraniční politika, obrana a suverenita zůstávají v rukou Republiky. Model se v následujících desetiletích vyvíjel prostřednictvím postupných revizí statutu.
Azory dnes
V 21. století se Azory staly jednou z nejrychleji rostoucích evropských destinací udržitelného cestovního ruchu. Opakované uznání jako World's Leading Sustainable Destination od World Travel Awards (ocenění drženého nepřetržitě od roku 2015) přineslo mezinárodní pozornost a novou generaci ekologicky smýšlejících návštěvníků. Počty cestujících na letišti v Ponta Delgada v posledním desetiletí rok co rok překonávají rekordy.
Současná azorská ekonomika spočívá na třech pilířích: cestovní ruch, zemědělství a mlékárenství (Azory produkují přibližně 30 % veškerého mléka spotřebovaného v pevninském Portugalsku) a služby. Historické dědictví – od sopečné geologie a velrybářského odkazu po barokní architekturu a horské stezky – je ústředním aktivem regionální turistické nabídky.
Z hlediska životního prostředí souostroví výrazně investovalo do obnovitelné energie. Ostrov Flores vyrábí přes 80 % své elektřiny z obnovitelných zdrojů a regionální vláda se zavázala k uhlíkové neutralitě do roku 2050.
Často kladené otázky o historii Azor
Kdo objevil Azory a kdy?
Azory byly oficiálně objeveny v roce 1427, což se připisuje portugalskému mořeplavci Diogu de Silves na základě zmínky na katalánské portolánové mapě z roku 1439. Klíčovou postavou je také Gonçalo Velho Cabral, který v roce 1431 dorazil na příkaz prince Jindřicha Mořeplavce, aby ostrovy systematicky zdokumentoval.
Kdy byly Azory kolonizovány?
Kolonizace začala v roce 1439, kdy první osadníci dorazili na Santa Marii. Úplné osídlení všech devíti ostrovů trvalo do 15. a 16. století a přilákalo kolonisty z pevninského Portugalska, Flander a dalších částí Evropy.
Kdy skončil lov velryb na Azorech?
Poslední továrna na zpracování velryb na Azorech se zavřela v roce 1984. Poslední vorvaní byli uloveni v roce 1987, po přistoupení Portugalska k moratoriu Mezinárodní velrybářské komise na komerční lov velryb z roku 1982.
Kdy získaly Azory autonomii?
Politická a správní autonomie byla zakotvena v Portugalské ústavě z roku 1976, schválené 2. dubna 1976. První regionální volby se konaly 27. června 1976 a první regionální vláda byla uvedena do úřadu 8. září 1976.
Proč je Terceira historicky významná?
Terceira dvakrát sloužila jako skutečné hlavní město Portugalska – během krize nástupnictví v roce 1580 a během liberálních válek v letech 1828–1834. Její město Angra do Heroísmo je od roku 1983 památkou světového dědictví UNESCO, uznanou pro vynikající barokní architekturu a klíčovou roli ve věku objevů i v dějinách portugalského liberalismu.
